V žáru jižní Indie žije neobyčejná žena. Lidé jí říkají Amma, uctívají ji a vyprávějí o zázracích. Příběhu o tom, že je vtělením starodávné bohyně, věří nejen Indové, ale i mnozí Evropané.
„Jmenuji se Karl a studuji elektrotechniku,“ sestavuje ztěžka německou větu osmnáctiletý student v hnědé školní uniformě. „Jmenuji se Karl-Heinz a studuji strojírenství,“ říká u oprýskaného kovového stolu ve velké jídelně ještě lámanější němčinou další vedle něj. Naproti sedí jejich spolužáci Florian, Fabian a Felix – všichni typičtí Indové z Kéraly a Tamilnádu. Netypické je, že všichni docházejí na doučování němčiny, kde si na první hodině loni v září očividně vymysleli německé přezdívky.
Ještě bizarnější je pak to, že ve výuce němčiny pod žhavým indickým sluncem na pobřeží Arabského moře zaskakuji za německé lektory a studentům z nedaleké univerzity supluji na hodině konverzace.
„Na to, že mají němčinu už druhý semestr, to tedy není žádná sláva…“ říkám poté Němce ve středních letech, bývalé univerzitní profesorce, která hodiny doučování ve svém volném čase organizuje. Moc se jí to nezdá, jsou to prý přece šikovní kluci. O pár dní později už na mě ale zdaleka mává: „Ten Karl-Heinz je úplně dutej! A ostatní taky,“ říká zděšeně. Dala si totiž za úkol připravit je na základní zkoušku z jazyka, kterou měli mít asi o dva týdny později. Kdo ví, jestli ji nakonec udělali. Mám svůj tajný tip.
O neobvyklé situace tady v Amritapuri zjevně není nouze. Místo připomíná malou vesnici sestávající se ze sytě růžových a světle oranžových budov všech možných tvarů a velikostí, mezi nimiž se mísí davy lidí přicházejících ze všech koutů světa. Zároveň je centrem mezinárodní humanitární organizace Embracing the World, která v Indii staví nemocnice a výzkumná centra nebo pomáhá po přírodních pohromách v zahraničí, jako byla tsunami v Japonsku a zemětřesení na Haiti.
Amritapuri je ale také ášramem, v němž tisíce lidí hledají osvícení (nebo si to přinejmenším myslí), a k tomu i permanentním domovem pro několik set cizinců, kteří se ze svých pohodlných domovů v Evropě a Americe přestěhovali do rozpáleného prachu jižní Indie. Mnozí z nich jsou vzdělaní a netrpí žádným materiálním ani intelektuálním nedostatkem. Co je tedy přimělo k celkem zásadnímu kroku? Odpověď je pro všechny vždy stejná: Amma.
Popelka z indické vesnice
Co je pro křesťany papež František a pro buddhisty dalajláma, tím je pro hinduisty Amma, v překladu Matka, celým jménem Máta Amritánandamají. Příběh 64leté charizmatické ženy o tom, jak se z odstrkované vesnické dívky bez formálního vzdělání stala světová celebrita, už dosáhl téměř mytických rozměrů. Chtějí se s ní setkávat herci, podnikatelé, vědci, politici. A také zástupy Indů i cizinců zejména z euroatlantického světa.
Na rozdíl od papeže nebo Jeho Svátosti se totiž s Ammou může osobně setkat každý. Do Amritapuri, které vyrostlo kolem místa, kde se Amma narodila, proto každý den proudí zástupy všech těch, kteří chtějí zažít, jaké to je, dotknout se bohyně.
To je totiž přesně to, za co Ammu považují: za bohyni, která sestoupila v lidské podobě na zem. Ti umírněnější ji označují za osvícenou osobu, živoucího Buddhu.
Racionálnímu Evropanovi to samozřejmě nedá. „Jak poznáte, že je člověk osvícený?“ byla moje nejčastější otázka, která mířila na kohokoli, kdo byl zrovna v dosahu. „Možná tak, že má víc síly než všichni ostatní, nepotřebuje tolik spát a hodně se směje,“ zněla nejzajímavější odpověď.
Ostatní přísahají na nejrůznější zázraky, které pro ně Amma údajně vykonala. Další zmiňují zvláštní slabost, když jsou v její blízkosti, často také mluví o jejích důkladných znalostech indické filozofie a klasických textů, které sice nikdy nestudovala, ale zpaměti je cituje.
Vědci ve výzkumných centrech, které její charitativní organizace založila a provozuje, se s Ammou radí o tom, jak pokračovat ve výzkumech robotiky a umělé inteligence, na jaké téma se zaměřit v teoretické fyzice, nebo s ní probírají otázky současné medicíny. Aby toho nebylo málo, její konzultace si žádá také OSN a k tomu má Amma několik čestných doktorátů světových univerzit včetně Státní univerzity v New Yorku.
Co se týče různých zázraků, v Amritapuri pravidelně vychází útlý časopis asi ve dvaceti jazykových verzích, který se v podstatě nevěnuje ničemu jinému. V paměti mi díky určité absurditě utkvěl příběh ženy z jakési odlehlé vesnice, která má problematického souseda. Volnou parafrází: „Tolik bych chtěla potkat Ammu. Jenže když odjedu, soused mi ukradne dřevo, co mám venku na dvorku. Zdál se mi ale sen a Amma říkala, ať přijedu, že se o vše postará. Uvěřila jsem a jela. Bylo to hezké. Když jsem se vrátila, přišel ke mně soused. Prý mi opravdu chtěl vzít dřevo. Kolem mého domu ale s klackem chodila žena v bílém oděvu, která ho pokaždé odehnala. Popsal mi, jak vypadala – a byla to Amma!“ Příběh končí tím, že soused byl napraven a začal sekat dobrotu.
Jako v ráji?
Pro cizince, který se do Amritapuri dostane trochu omylem, je to zpočátku šok: svět plný nepochopitelných pravidel, v němž zdánlivě panuje neustálý chaos. Převládá indická logika a evropská racionalita jde stranou. Celé místo navíc na první pohled působí jako jedna velká sekta.
Kdo si představuje, že život v ášramu se podobá ráji na zemi, je rychle vyveden z omylu. Lidé se tu k sobě často chovají tak, že jízda Prahou ranní tramvají je ve srovnání s tím milým potěšením.
„Proč jsou tu na sebe lidé tak zlí?“ zeptala se například jedna návštěvnice ze Spojených států během veřejné rozpravy před stovkami lidí shromážděných v hlavním sále. „Ášram je jako sanatorium. Pokud přijdou lidé s problémy, jakkoli mohou být vážné, snažíme se jim tu dát prostor. Tady jsou aspoň pod kontrolou. Pořád je to lepší, než aby jako zločinci venku ubližovali ostatním,“ zněla odpověď.
Na bezpečnost tu dohlížejí také vojáci indické armády v maskáčích se samopaly. Pokud by se totiž Ammě něco stalo, byla by to pro Indii a jejího premiéra Narendru Módího celosvětová ostuda, něco jako útok na papeže. V Česku sice jméno Amma není žádný pojem, zkuste se ale zeptat Němců, Francouzů nebo Američanů. Všechny tyto země Amma už desítky let pravidelně navštěvuje a právě němčina a francouzština jsou v Amritapuri po angličtině jazyky, které je tu nejčastěji slyšet.
Od každého, kdo se tu byť jen na pár dní zastaví, se očekává, že bude denně alespoň dvě hodiny dobrovolně pracovat a podílet se na chodu ášramu. To může být cokoli: výpomoc v místní kavárně, kde se podávají i jídla v evropském stylu, práce v budově na recyklaci tříděného odpadu nebo se různě ochomýtat kolem ájurvédské kliniky či v kuchyni při mytí obrovských hrnců.
„Nový život“
Během evropské zimy se teploty v Kérale drží kolem třiceti stupňů, těžký vzduch dusí všudypřítomný prach a jen málokdy sem od nedalekého pobřeží Arabského moře zafouká lehký vánek.
Větráky v jednoduchých halách a budovách běží naplno, místnosti téměř bez oken i přes den osvětlují zářivky. Jedinou úlevu od toho všeho poskytují temné prostory velkoryse pojatého chrámu bohyně Kálí přímo v centru celého komplexu budov. Hinduisté tuto divokou bohyni s černou kůží, krvavýma očima a vyplazeným jazykem považují za vládkyni smrti, v přeneseném smyslu smrti ega, ale zároveň také za bohyni matku, která reprezentuje přírodu a vše živé.
Právě tady, v posledním patře pod střešní terasou, žije jediná Češka, 38letá Lída. Před lety se sem natrvalo přestěhovala, přijala indické jméno a složila duchovní slib. „Ammu jsem potkala v roce 2006 ve Španělsku, kde jsem pracovala v hotelu. Shodou náhod Amma přijela na setkání ve sportovní hale, kolem které jsem každý den chodila,“ vypráví. „Opravdu by mě nikdy nenapadlo, že právě tam potkám člověka, který mi do takové míry změní život.“
Článek vyšel v MF DNES.